Myra, Atd.

Když maminka v roce 1981 začínala být tlustá, vysvětlila mi, jak to chodí s dětma a že budu mít brzy bratříčka na hraní. To bylo celkem prima, takže, když Maruška tloustla podobně, očekávala jsem bratříčky dva. Později mi bylo vysvětleno, že u tatínka se mi narodí sestřička. Vypadalo to ideálně od všeho kousek a spousta zábavy. Nepamatuji si, co jsem cítila, když se narodila Martinka. Co si ale pamatuji je to, že když máma odjela do nemocnice, aby jí tam dali bratříčka, tak napadla strašná spousta sněhu. A máma z tý nemocnice furt nešla, několik dní. Asi se brácha někde zasekl a nemůže kvůli tomu s něhu k ní. Když oba konečně přijeli, tak to byl PODVOD. Žádnej brácha na hraní. Normální ubrečený mimino to bylo. Mělo to fialové věci na noze, prý napsáno Matoušek, aby ho nevyměnili. No to já bych ho klidně vyměnila za nějakého opravdického bráchu. Prý se tomu nesmí šahat na hlavu, furt to brečí a ještě navíc dostal velikánskýho medvěda, zatímco já mám jen svého malého bílého méďu. Jáká tohle je spravedlivost?! On je malej, tak velkej medvěd měl být jasně pro mě. Kdyby máma do tý nemocnice pro něj nejezdila mohl být pokoj.

Brácha to se mnou neměl lehké, kdykoliv jsem měla pocit, že se máma nedívá, jsem ho píchala do měkké hlavy (ještěže ta miminka přecejen něco přežijí), když brečel zkoušela jsem ho udusit polštářem (naštěstí máma byla stále někde poblíž, takže se jednalo o chabé pokusy), snažila jsem se ho narvat do dupaček od panenky, tahala ho za ručičky, šťouchala do bříška... Jednou jsem mu vlezla do postýlky a pokusila se mu ukrást medvěda, ten byl však i na mě příliš těžký, takže jsem ho jen převrátila na nebohé miminko a vyklidila pole. Máma se pak divila jak mohl ten medvěd spadnout a dala ho z bráchovi postýlky ven. Takže jsem vlastně vyhrála. Trvalo to ještě hodně dlouho, než z Jardy byl brácha na hraní. Ironií osudu bylo, že, když brácha chtěl ségru na hraní, já už byla skoro slečna a moc mě to nezajímalo.

Sestřička Martinka zase nebyla správné miminko. Když už jsem si totiž konečně zvykla na fakt, že miminka nejsou stejně velká jako já, sestřička se měla proměnit v takovou tu mluvící a čůrací panenku. Jenže Martinka vůbec, ale vůbec nechtěla dudlíka. Oproti bráchovi skoro nebrečela a byla s ní celkem sranda. Když se pošimrala na bříšku hrozně se smála. Ale ten dudlík. Co je to za mimino, když nechce dudlík. Zkoušela jsem na ní různé finty např. dudlík namočený ve šťávě, namočený v piškotech s mlékem. Martinka vždycky oblízla dobrotu a pryč s ošklivou gumou - dudlíkem z pusy. Nic nepomáhalo, že mi máma, když jsem si na ségru od vedle stěžovala, říkala, že ani já jsem dudlíka nechtěla, že to tak nějaký miminka mají. Měla u mě útrum! :).

Na Jížním městě jsme ještě oslavili moje 6. narozeniny. Pamatuji si, že přišel pan Narozenin. To je obdoba Santa Clause. U nás nosil dárky k narozeninám. Nikdy jsem o jeho existenci nepochybovala, ale tentokrát prostě přišel. Koupali jsme totiž Martinku a seděli jsme všichni u stolu, nikdo neodešel. Dávala jsem na to pozor, protože jsem měla ty narozeniny. A najednou někdo zazvonil, letím otevřít a tam dárky a nikde nikdo. Jasnej pan Narozenin.

Těsně po narození ségry, se táta s oběma holkama odstěhoval do Kněževse u Rakovníka a pracoval tam v JZD. Táta si jako vždy udělal rychle kamarády, a tak jsem šla na exkursi do JZD a pila pravé kravské mléko. Později, když se z kamarádů stali nekamáradi, jsme se stěhovali do domečku kousek dál. Já ráda vzpomínám na první byt v Kněževsi. Bylo to v bytovce. Myslím 3-pokojový byt. Narodili se tam ještě i Zuzka s Jindrou. Píchla mě tam jednou vosa, která na mě číhala na zábradlí. Byla tam parta dětí, která se mnou bavila, takže jsem si tam měla s kým hrát. Jako majitelka exklusivní věci - tj. malé sestry v kočárku, jsem byla dost dobře postavená, takže jsem v našich dětských hrách zaujímala hlavní role princezen za pouhé benvolentní svolení, že si ostatní povozí kočárek. Byla to paráda. Dvě mouchy jednou ranou. Já jsem se kočárku navozila dost a dost. Martinka sice z kočárku občas málem, občas úplně vypadla. Ale naštěstí to na ní žádné následky nezanechalo.

Doma bylo trochu hůř. Jednak Jára byl vážně uplakané miminko. Nepamatuji si mámu jinak než s nim v náručí a on brečí a brečí. Nejhorší to bylo v noci. Kolikrát jsem mu domlouvala ať už dá pokoj, že se máma potřebuje vyspat, ale on nic. A to je brácha Jarda racionální člověk, tehdy jsem asi zvolila špatný přístup. Měl nějaké noční můry a ty ho trápily prakticky až do puberty. Pamatuji, že mi to máma vysvětlila, a tak jsem postupně skončila s vyloženým zlomlsnictvím a vybírala svoje nejoblíbenější knížky s hezkými obrázky a ukazovala mu je, aby se mu v noci něco hezkého zdálo. Nevím zda to mělo nějaký efekt. V té době také máma pro nás hrála na kytaru, to bylo prima.

Bohužel jsem nechodila do školky, když máma byla na mateřské. Pamatuji, že jsem se ohromě nudila. Chodila jsem ven na dvůr sama plácat bábovky. To mě nebavilo. Chodila jsem ven na ulici, tam nikdo nebyl, jen větrák pro protější panelák, kde žila strašidla. Nebo jsem strkala před sebou kočárek, aby brácha konečně spal. Nejlepší to bylo na hřišti. Jednou jsme si tam s někým hráli a já si vyrazila dech. To bylo divné.  Pronudila jsem se až k létu, kdy jsem měla jít do školy. Dostala jsem anginu. Pamatuji si, že jsem ležela a měla vysoké horečky. Byl červenec nebo srpen. Na kalendáři byl Krteček na labuti. Mě se zdáli hrozně živé sny. Do toho mě maminka učila hodiny, ale podle mého mě je naučil ten Krteček. Taky jsem s ním lítala na té jeho labuti. Tehdy brácha nebrečel. Nebo si to aspoň nepamatuji.

První školní den si moc nepamatuji. Myslím, že mě do školy vedl Jarda. Do školy jsem se těšila, ale bylo to moje druhé životní zklamání. Nebylo to tam takové, jaké jsem čekala. Paní učitelka byla nesympatická a zlá. Byly tam ošklivé staré lavice, ze kterých se furt kutálela tužka dolů, pokud si ji člověk zapoměl dát do žlábku a to bylo skoro vždycky. Pak nastalo dilema, co s ní na zemi, protože se pro ní nesmělo schýbat a rušit paní učitelku. Nesmělo se ve škole vykřikovat, někdy se dokonce muselo sedět s rukama za zády. O velké přestávce se korsovalo na chodbě a nesmělo se svačit. Na to byla svačinová přestávka, kdy jsme dostávali mléko nebo jiný mléčný výrobek, kterými po sobě kluci většinou házeli. Trvalo mi asi 2 dny, než jsem byla za mluvení při hodině za trest přesazena do zadní lavice. Pak jsem se zase nějak ocitla tuším ve třetí, která mi zůstala, nevím proč, možná kvůli očím. Pamatuji si svůj první černý puntík. Vstala jsem, že se jdu zeptat, zda můžu jít na záchod a spolužákovi za mnou jsem polila výkres jeho vodou. Byla výtvarná výchova a já jsem se hlavně měla přihlásit. Byla to nespravedlnost, copak jsem to udělala schválně? V pololetí jsem dostala velkou dvojku. Hlavně kvůli výtvarné výchově, tělocviku a psaní. V psaní jsem byla dávána za odstrašující případ a bylo mi řečeno, že už navěky (to jsem nevěděla jak je to dlouho, ale asi hodně) budu psát tužkou. Všichni už měli pero. A já furt nic. Maminka se mnou psala dlouhé hodiny úkoly. Čím déle jsem nad tím seděla, tím to bylo horší a bratr do toho brečel. Kromě jiného jsem nedokázala zvládnout přípravu na hodiny. Tu jsem zapomněla na učebnici, tu na penál, tu na švihadlo, atp. Moje nezlobící léta byla ta tam. Jakmile začala škola, nastal pro maminku perný čas.

Jednou takhle sedíme s Maruškou v kuchyni a já čtu na struhadle Mareš a divím se, že ho má táta podepsané. Maruška suše utrousí, že to je MARS, firma, která struhadlo vyrobila. Tahle vlastnost (neschopnost) vidět věci, tak jak evidentně jsou, mi zůstala. V té kuchyni sedíme proto, abychom vybrali jméno pro novou sestřičku. Mě se líbí Zuzana. Táta se ovšem nechal slyšet, že pokud se zase narodí holka bude jí za trest říkat Karel. Skutečně ten slib dodržel. V prosinci roku 1983 jsem byla na Vánoce u táty. Maruška byla v nemocnici, vyzvednout Zuzku. Myslela jsem, že na Štědrý den už budou doma - jako já před 7 lety, ale nakonec jsme štědrý večer slavili ve 3. Táta rozkrojil jablíčko a byla tam hvězdička, takže bylo jasné, že bude všechno dobrý a příští Vánoce už nás bude 5. Ty Vánoce si pamatuji jako trochu smutné. Nevím, zda se tehdy něco opravdu dělo, nebo to bylo jen proto, že jsem se prostě těšila na další sestřičku. Martinka nám rozbalila všechny dárky pod stromečkem. Snažila jsem se jí vysvětlit, že to se nemá a že moje dárky nesmí rozbalovat. Už jsem přeci uměla číst, takže jsem si je poznala. Ale Martince to bylo jedno :). Zuzka s Maruškou přijeli o pár dní později, ale to už si nepamatuji.

Nakonec jsem ve škole dostala nejen pero, ale i jsem si nějak zvykla. Ne že bych nezapomínala věci nebo nemluvila při hodině. Prostě jsem si zvykla na to, že dostanu poznámku a bylo to. Také si pamatuji, že jsem někdy chodila do školy sama a ze školy z družiny také. Měla jsem klíč na krku a byla jsem velká. Bohužel jsem ale párkrát přišla do školy pozdě, takže nastala raní družina. Nerada vstávám, takže to bylo zlé. Ale nevím, kdy to bylo, podle logiky věci až ve 3. třídě, kdy máma už nebyla na mateřské. Mám takový pocit, že se zkoušela do práce vrátit, již v bratrově roce, ale bráchu skrzeva to věčné brečení nechtěli v jeslích. Takže pokus s mým chozením do školy sama mohl být i z té doby. Jen si pamatuji, že mě vždycky něco zaujalo, jako ptáček nebo tak a prostě jsem to do školy nějak nestihla.

Tatínek, když viděl, že měl dvě ženy, obě narozené 6. 9. a dvě dcery narozené 19. 12. rozhodl se, že další dítě se narodí 13. 2. do páru k Martince. Nevím jak to přesně bylo, ale poslední můj sourozenec byl víceméně plánován. A konečně to byl tátův vykýžený syn Jindřich. 16. 2. 1985 musela být sobota. Pamatuji si, že jsem dopoledne přijela s tátou z Prahy. Maruška už měla sbaleno a řekla, jedeme rovnou do porodnice. Na shánění hlídání bylo pozdě. Táta mi řekl, zalez si tady s Martinkou do postele - měli jsme palandu - hodil přes vrchní postel deku a řekl, tady to je bezpečný domeček a vy z něho nevylejzejte než se vrátím nebo vás sežere krokodýl .A odjeli do porodnice. Vůbec nepočkal, aby mi vysvětlil, jak to s tím krokodýlem chodí a samozřejmě uplně klidně zapoměl na Zuzku. Byla v postýlce uprostřed moře krokodýlů. S tátou to bylo těžký. Ve svých 8 letech jsem už věděla, že není svatý a že se musí kontrolovat. Ale ještě jsem úplně nevěděla, kde je ta mez, kdy má a kdy nemá pravdu. No a když jsou tam ty krokodýly, tak jak dlouho to může trvat, než se prokoušou přes dřevěnou postýlku k Zuzce? Hmm... No nesmím na nic spoléhat -poučena z nekonečných hodin čekání, než mě táta vyzvedne doma u mámy, když jeli vyzvednout bráchu do porodnice, to se mohlo protáhnout. Zuzka brečela. Zkusila jsem vykouknout a krokodýli nikde. Nadechla jsem se přeběhla k Zuzčině postýlce, vzala Zuzku k nám do bezpečného domečku a hráli jsme si všechny 3. Když táta za několik hodin přijel, našel nás jak tam všechny spíme, zahalekal máte bratříčka odhodil deku a řekl, že to s těma krokodýlama byla jen legrace. Jestli jsem si to nemyslela ;).

V červenci roku 1986 jsem se dozvěděla zdrcující novinu. Budeme se stěhovat. To, že se tatínek stěhoval z Prahy do Kněževse, to nic. Ale já, tady s mámou a Jardama se budeme stěhovat. A já budu chodit do nové školy a vůbec. Ještě jsem se to dozvěděla úplně náhodou, asi mi to vůbec nechtěli říct a domluvili se na mě s tátou. Stěhovali jsem se poslední týden v srpnu. O prázdninách jsme se byli koupat s tetou Helou a jejíma klukama na Lhotce a já tam potkala někoho ze třídy. Tak jsme si poplakali, že se stěhuji. Máma byla na mě tak moc zlá, že mi to ani neřekla ve školním roce, takže jsem se nemohla rozloučit. Jednou jsme se do bytu jeli podívat. Byl to divný tmavý byt. Atmosféru měl asi jako ten od babičky a dědečka v Ústí a měl takové stejné obrovské dveře jako staroměstký byt tety Hely. Jedna místnost byla úplně zkažená, měla divnou omítku a byla v ní jen velká kovová vana. Topilo se tam v kamnech a nebyla tam koupelna. Venku nikde široko daleko žádný strom. To se ta máma zbláznila, že chce náš pěkný byt vyměnit za tohle?! Nikdo mě neposlouchal. Na konci prázdnin jsem jela domů od táty s Petrem (Maruščiným bratrem), který mě umluvil, že se pojedeme podívat na nově otevřené stanice metra (právě otevřeli trasu B). Vystoupili jsme na Andělu a on mi ukazoval krám Vajíčko a Fajfku a Rohlík. Ale počkat tohle je podvod. Tyhle obchody byly u toho nového bytu. Tyjo to spiknutí tedy vede pěkně daleko. Nejen táta, ale už i Petr. Odevzdaně jsem šla. Doma na mě čekala máma s mým úplně nejvíc oblíbeným jídlem - játry s hranolkami. Ty jsem dostávala většinou jen na narozeniny. Doma už to nevypadalo tak odpudivě. V pokojích byl náš nábytek a byl pryč ten starý. Z knihovny toho starého pána byl obývák a druhý pokoj bylo spaní. Prý jednou budeme mít svůj dětský pokoj. Tak teda dobrá já to s tím novým bytem tedy zkusím.