Myra, Atd.

Moje vzpomínky z dětství se jsou takové fotky bez kontextu nebo jen pocity a atmosféra, který později, jejich vyprávěním dávám příběh. Ten příběh nemusí být pravda, ale já mám pocit, že to takhle nějak bylo. Vzpomínky se dělí na období, kdy se na fotkách neobjevuje žádné mimino - tedy ještě jsem byla jedináček nebo na nich nějaké řvoucí stvoření je. Bylo to po roce 1982.

24. 12. 1976 jsem se vydala s maminkou z porodnice domů. Domů znamenalo k rodičům tatínka. Narodila jsem se v Thomaierově, tehdy Krčské, nemocnici a doma to bylo v Zálesí. Takže to nebylo daleko. Byla jsem takový dáreček pod stromeček.

V roce 1977 jsme se přestěhovali do 2. patra malého činžáčku v Praze 4, U Strže 5. Byla to garsonka a já si to nepamatuju. V tom roce jsem údajně byla vzorné miminko. Kam mě šoupli, tam jsem spala a máma o mě vůbec nevěděla. Prý než jsem se naučila chodit, nebyly se mnou žádné starosti. Babička oproti tomu vyprávěla, že, když mě hlídala, tak jsem jen brečela a brečela a nechtěla jsem nic jíst. Těžko říct. Já mám jeden prazážitek. Hraju si a okolo mě je kruh z kostek (nebo nějaký útvar to je jedno). Za ním je tma a strašidla. Když vystrčím ruku za kruh z kostek, chytne mě strašidlo. To by možná vysvětlovalo, proč jsem byla klidné miminko a stačilo kolem mě rozházet hračky a já zůstala na místě. Těžko říct, možná se mi o tom zdálo někdy později, když jsem viděla horor :).

V roce 1978 jsme se přestěhovali z garsonky ve třetím patře do 1+1 v přízemí. Naučila jsem se chodit, mluvit a vůbec co tak malé děti dokáží. V tomtéž roce se rozešli moji rodiče. Rozvod mých rodičů byl z těch civilizovaných. Chvíli se sice dohadovali, zda budu vyrůstat u tatínka nebo u maminky. Mamka už v jednu chvíli chtěla ustoupit, přeci se o mě neboudou prát nebo nebudou dělit všechno na půl, to by mi to moc neslušelo... No ale nakonec to dopadlo tak, že mě vychovávala maminka. A já jsem tomu ráda. Oba moji rodiče situaci zvládli se ctí. Nesnižovali se k tomu, že by svoje problémy řešili přeze mě. Já si rodiče dohromady nemapamatuji, ale, když si představím jejich rozdílné povahy, nepřála bych si je mít spolu.

K této době se traduje jedna historka. Pokusila jsem se o svůj první a zároveň poslední útěk z domova. Nevím, kdo mi to z rodiny vyprávěl a jestli se to seběhlo přesně takhle, ale já s tou historkou už nějakou dobu žiju. Jednou, když tatínek odešel (možná, že mě přivedl domů z pravidelné návštěvy), já se rozhodla. Jdu za tátou. On mě totiž tatínek v té době trochu, no spíš hodně, rozmazloval. Cokoliv jsme dělali bylo jedno velké dobrodružství. Ono je to jednoduché, když mě měl jen vždy na některý víkend, udělal si na mě čas a na vychovávání mě zas vrátil. To se to rozmazlovalo. Pochopitelně se mi to líbilo. Takže jsem vzala svůj kufřík, dala do něj svého bílého méďu a vyrazila za tatínkem. Maminka mě odlapla ve dveřích, již skoro na chodbě. Jak se tak znám byla jsem ráda, že to takhle dopadlo. Ještě bych se někde ztratila. Co si pamatuji tak to máma se mnou lehké neměla. Pamatuji si, že jako malá (4-5) let jsem při každém příchodu od táty brečela, že chci k němu, že s mámou nebudu. Kdo by chtěl ráno vstávat do školky, když si myslel, že si může s tátou hrát. Táta byl na hraní a máma na vychovávání.... Myslím, že jsem mamince připravila spoustu pernýchchvil, vůbec jí to nezávidím. Každá malá holčička má tatínka, pokud za něco stojí a ten můj k zahození nebyl, určité období, kdy tatínka považuje za boha. A většina holčiček se z toho probudí. Ano, ano bohužel, tatínek je pouze člověk, má chyby a hlavně neumí čarovat. Rozvod mych rodičů jsem vždy brala jako normální věc, která má spíš spoustu výhod - dvojí kapesné a spousta zajímavých rodinných příslušníků!

Můj život se rozdělil na dva světy. Bylo to prima mohla jsem si vždy vybrat ten, ve kterém chci být. Když jsem v jednom něco provedla, schovala jsem se do druhého. Ovšem záleželo na tom, co jsem provedla. Rodiče bohužel (tedy z dnešního pohledu bohudík) při důležitých věcech drželi při sobě. Ale přecejen mohla jsem si popovídat o tom, že máma je blbá nebo táta je z jiné dimenze a nemusela jsem se bát, že v tom rodiče budou zangažovaní. Tatínek se po rozvodu usídlil na Jížním Městě a našel si novou slečnu Marii Jarošovou, kterou si později vzal a ona se tak stala mou druhou maminkou. Maruška se narodila 6. 9. 1961 (tím rokem si nejsem úplně jistá) a moje maminka 6. 9. 1955. Co to o mém tatínkovi vypovídá, nevím. Jen musím říct, že si i druhou manželku vybral dobře. Ze života na Jížním městě si toho moc nepamatuju. Měla jsem tam příušnice. V pokoji jsem musela mít rozsvíceno, protože jsem se bála, že na mě z předsíně přijde strašidlo. Měla jsem tam narozdíl od domova vlastní pokoj. Další historka, kterou mi někdy někdo vyprávěl je o mém kuchařském umění. Prý mi byly asi 3 roky a táta nás hlídal i s Vláďou (mým bratrancem, který je stejně starý). Táta šel něco koupit a my zůstali sami doma. Chtěli jsme tátovi pomoct s obědem, takže jsme začali dělat knedlíky. Naházeli jsme na zem v kuchyňském koutě mouku, vodu a vajíčka a jali se hňácat těsto. Na uvaření knedlíků jsme si zapli víko od remosky. Naštěstí tatínek přišel brzy, takže jsme nevypálili byt. Ještě si pamatuji jak jsme jezdili s tátou metrem, což bylo dobrodružství. Z Budějovické na Háje (tehdejší Kosmonautů) jsem uměla všechny stanice. My jsme vystupuvali na Družby (dnešní Opatov) a chodili kolotočovým východem a nejlepší stanice byla Primátora Vacka plácne tě facka (dnešní Roztyly). Táta si se mnou vůbec uměl hrát. Cokoliv co jsme dělali se proměnilo v hon za pokladem. Oproti tomu ale také pamatuji na hodiny, které jsem na něj čekala. Táta měl jednu vlastnost, vždy si naplánoval na jeden den spoustu věcí, ale zapomněl, že má 24 hodin. Když mě měl vyzvednout např. ve 4, už byl v takovém časovém skluzu, že nebyl problém, že pro mě přišel v 6 nebo v 8 večer. A to opět nastoupila maminka musela mě utěšovat, že táta přijde. A on vždycky přišel, jen "trochu" později.

Maminka se také znovu vdala, netuším kdy, ale vzala si Jardu Matouška. Z doby před bratrem si pamatuji hlavně to, že jsem jezdili na chatu do vesnice u Ústí nad Labem (snad Brná). Maminčin dědeček a babička tam měli chatu s obrovskou zahradou, s kadibudkou na samém konci zahrady, s hrušní u brány, s alejí meruněk, se stolem pod ořechem, s kytkami před chatou, na které se muselo dávat pozor a v zadu s tajuplnou dílnou dědy. Za zahradou byl hned les, kde rostli ohromné bedly (větší než já). Na zahradě rostly žampiony nebo fialky. Na chatě pod postelí byla sbírka lístků po dědečkovi od jiné babičky, co byl mašinfýra nebo někdo od nádraží. Také tam byli voskovky a moje později úplně nejvíc oblíbená knížka. V předsíňce stály sušené kykty, byla tam koupelnička i kuchyň. Na chatu jsme většinou jezdili i s bratrancem a asi i tetou Helou, kterou si však tam moc nepamatuji. S bratránkem Michalem (je o rok a kus mladší než já) jsme chodili úplně sami nakupovat chleba se síťovkou (nevím, zda úplně sami, možná nám máma nebo teta někde kryly záda, já si to ale pamatuji jako, že jsme šli sami na dobrodružnou a samostatnou výpravu, protože jsme byli šikovní. Cestou do potravin byla zahrada se sádrovými trpaslíky (možná to byl jen jeden trpaslík). Trpaslíci se na nás vždycky hrozně těšili. My jsme stáli koukali se na ně a přenosem myšlenek si s nimi povídali. Rodiče nesměli nic vědět, protože jinak by nám trpaslíci nic neřekli. A tak jsme potřebovali nutně hodně často chodit pro něco do obchodu :). V lese za chatou rozhodně bydleli lesní skřítci. Když se na zahradě utrhla bouřka, tak přišla zlá víla opravdovou bouřku přivolala. Myslím, že jsem to tam měla ráda.

Tahle babička s dědou měli byt v Ústí nad Labem. Máma v něm prý jako malá bydlela. Narozdíl od chaty, kde to bylo tajemné, ale jen tak trochu. Staré věci spíš tak jako povídaly pohádky než, že by byly zlé. Velký byt v Ústí byl plný tmavého nábytku a divných věcí. Babičku s dědou, které si vždycky pamatuji spolu se držet za ruce, tady v bytě člověk po hromadě neviděl. Všude byly velké obrazy a vůbec ničeho jsem se nesměla dotýkat. Nevím, zda jsem v tom bytě byl víckrát, ale ještě dnes mi z něj jde studeno po zádech.

Když mi byly asi 4 nebo možná to bylo když už máma byla těhotná s bráchou (to nevím) jsem byla jen s babičkou (máminou mámou) v lázních (možná) v Krkonoších. Bylo to v zimě a chodili jsme na procházku s nějakou babiččinou kamarádkou, která říkala, že mám krásné oči jako namalované. Nevěděla jsem co to znamená. Babička s kamarádkou mluvili vůbec o věcech, které mi nebyly jasné. Na procházkách jsme viděli Krakonošovu sochu a krásné domy (vily z konce 19. století, které tam zbyly po Němcích), které měli jména a já jsem chtěla najít ten, kde bude Mirka, abych tam mohla bydlet. Nepovedlo se to.

Další věc, kterou si trochu pamatuji je jeden Silvestr. Byli jsme u tety Heleny - bydlela tehdy na Starém Městě. Myslím, že tam byli ještě další kamarádi od mámy a tety. Já si pamatuji pouze, že jsem měla strašně chlebíčků a že ten byt na Vinohradech měl hrozně obrovské dveře a vysokánské stropy a že jsem nemusela jít vůbec spát až když jsme si přiťukli a máma říkala já si taky ťuknu limonádou a půjdeme spát. Připadala jsem si, že jsem už úplně velká :).

Velká událost pro mě také byla, když jsme jeli pro opravdickou postel. Dětskou postýlku zřejmě plánovali již pro bráchu a my jeli do Řeporyj k mamince Hanky (dědova druhá manželka) pro postel. Jeli jsme tam autem hrozně v noci (mám pocit, že to bylo tak v deset). Reálně samozřejmě, myslím, že to bylo tak někdy v listopadu, to klidně mohlo být v 5 večer, kdy už je tma. Nikdy jsem v domečku v Řeporyjích nebyla a nehodlala jsem to měnit. Takže jsem čekala v autě (minimálně jsem chtěla, jak to bylo doopravdy si nepamatuji), než mojí postel přinesou. Byla velká. Úplně dospělácká. Doma k ní jarda přišrouboval nohy, postavil mi jí na místo, já na ní dala matrace, mamka jí povlíkla a já měla postel pro velký.

Někdy na střední škole jsem si vybavila další věc. Když jsem byla malá uměla jsem lítat. Tedy lítat. Vlastně spíš levitovat. No to také není to správné slovo. Prostě jsem uměla se vznést cca 20 cm nad zemí a přemístit se v našem bytě kamkoliv. Vůbec jsem nemusela používat nohy. Nesměl to ale nikdo vidět, takže když jsem uslyšela mámu nebo Jardu hup, už jsem byla na zemi a chodila jsem normálně. Uměla jsem to jenom v noci. Jednou jsem takhle to lítání použila na to, že jsem si doletěla do horní skříňky, kde bydlely sladkosti pro něco k snědku. To se mi ale moc nevyplatilo. Jednak se to nesmělo zneužívat a jednak se máma ještě dívala v obývaku na televizi. Zůstala jsem viset na skříňce a utrhl se podemnou stůl (stůl byl sklápěcí, visel jen na takových stužkách, které se zahákovaly za hřebík ve zdi). Naštěstí pod ním byla židle a máma u mě byla hnedle. Páč slyšela hroznou ránu. Zvláštní je, že si to nepamatuje. Ale já dostala tak vynadáno, že si to pamatuju. Otázka je jak to bylo s tím lítáním, když jsem si musela přistavit židli stoupnout na stůl... Nicméně stejně myslím, že jsem to uměla.

Chodila jsem do jeslí, to si ale přirozeně nepamatuji a taky do školky. Ředitelkou tam byla mámina kamarádka Jitka, co bydela s maminkou Marušky v baráku, protože svět je prostě malý. Měla jsem za značku 3 čtverečky. Modré. Jednou jsem se poblinkala po hrachové kaši a paní učitelka to nevěděla a nutila mě to jíst. Fuj. Jinak ve školce to bylo prima. Sice jsme asi nikdy nešla domů po O, což bylo děsné, ale nakonec ono odpoledne tam byla zábava a chodilo se ven. Spaní bylo asi trauma, protože si ho pamatuji jako dnes. Spali jsme na spartakyádních lehátkách a pamatuji, že jsme si je navzájem rozkládali špatně a pak se mohli smíchy potrhat, když někdo spadnul. Na dobré spaní nám starší paní učitelka, kterou jsme neměli moc rádi, četla Kocoura Modroočka. Od té doby tu knížku nesnáším. Jednou jsme měli nacvičovat pro rodiče nějaké představení. Nevím, zda jsme ho někdy vůbec rodičům sehráli. Byla to scénka na písničku Šel zahradník do zahrady. Byla jsem zahradník. Teda přesně do první zkoušky. Pamatovala jsem si totiž dobře slova a zahradník hodně zpíval. Když mě ale paní učitelka viděla, tak musela konstatovat, že pro nedostatek talentu, to nedám. Slova prý nejsou všechno, a tak jsem byla degradována na mrkev. Od té doby na veškerá představení pro veřejnost dopředu resignuji :).

Byli jsme na školce v přírodě. Před školku mě doprovodil Jarda. Měla jsem s sebou svoje zbrusu nové oranžové boby. Autobus přijel o hodinu později. Já zvyklá čekat na tátu, jsem ani nebyla nervózní. Když autobus přijel zamávala jsem Jardovi a pak si ze školky v přírodě nic nepamatuji :). Asi se mi tam líbilo.