Istambul - Evropa si podává ruku s Asii
Přiletěli jsme na letiště na asijské straně Istambulu. To jsme věděli. Co jsme ovšem netušili, byl fakt, že v prima SKY EUROPE magazínu smíchali informace o dvou letištích dohromady a tvářili se jako kdyby v Istambulu bylo letiště jedno. V letištní hale jsem prohlásila něco ve smyslu: "No nazdar, v týhle zemi bude taky sranda najít jen východ" a rozhlídla jsem se po všech těch cedulích v turečtině. Nicméně východ (cekis) jsme našli a a též autobus a mapu na zastávce. Nejdřív jsme hledali zmateně metro (dle informací z výše zmíněného magazínu), ale pan metař nám rukama nohama vysvětlil, že metro sem nejde, že musíme jet autobusem. Tak jsme si prostě koupili lístek a jeli jsme až na konečnou autobusu a opravdu, tam bylo metro. A odpovídalo to tomu, co jsme vyčetli na mapě. Což bylo bezva. Po Indii se nám zdálo tohle město děsně civilizované. Začalo pršet až lejt. Mohly být tak 4 stupně nad nulou, prostě prima počasí na procházky, takže první co jsem udělali, byla večeře-oběd.
Po moc dobrém jídle jsme šli na metro. Metro v Istambulu funguje na kovové žetony. Přičemž nový žeton se platí vždy, když člověk vyleze z metra nebo také když přestupuje. Jeden stál tuším 1.50 takže jízdné bylo rozhodně poměrně drahé. Ale jinak hyper moderní věc. Jeli jsme metrem, pak čímsi jako lanovkou, taková kyvadlová věc mezi dvěma zastávkami a nakonec tramvají, která je taky metro, jen jezdí vrchem, ale na stanice se chodí podchodem. Ještě v Čechách jsem zjistila, že hotely začínají u řeky u Egyptského trhu a táhnou se celým centrem. Jak to už v orientě bývá. Všechno na jednom fleku, pěkně, aby člověk mohl porovnávat.
Vystoupili jsme tedy u Egyptského trhu a vrhli se do spleti uliček. Nejdřív žádný hotel. Už byla tma, tak se trochu hůř hledalo, ale nepanikařili jsme. Věděli jsme, že jakmile najdeme 1 hotel budou jich tuny. A taky že jo. První hotel za 35 lir (turecká lira je asi 20 kč by oko) na noc jsme nevzali. Pokoje byly asi ve 100. poschodí a smrděly. Na proti byl hotel lepší za 45 EUR - pokoj trochu smrděl kouřem, ale jinak to bylo OK, tak jsme to vzali. V pokoji jsme nechali věci, oblíkli se a protože už nepršelo vyrazili jsme do města.
Cestou ke královskému paláci jsme samozřejmě narazili asi na 105 hotelů, ale cena 45 EUR/noc za hotel byla OK, takže jsme neprohloupili. Byl to *** hotel, přičemž turecké hvězdičky jsou trošku méně než ty naše, přecejen starý nábytek a koupelna a moc neuklízí, ale na spaní na 2 noci více než dobré. Užívali jsme si města. Prostě jsme se jen tak motali uličkami obačas poslouchali meluzíny (tedy muaziny) koukali na baráky a baráčky. Pak jsme se chvíli motali kolem jedné mešity, která jsme mysleli, že je Modrá, ale byla to jiná. To ovšem ničemu nevadilo. Myslím, že šlo o Sulejmánovu mešitu - největší v Istambulu. Nakonec jsme vyšli na nábřeží, a že to jako po nábřeží dojdeme k hotelu. Foukal vítr severák. Pak začalo pršet a my jak blbci šli min. 3 km po uzoučkém chodníčku těsně vedle víceméně dálnice. Hradbami opravdu nikde nešlo projít a protože my se NIKDY nevracíme, tak jsme to obešli. Do hotelu jsme došli kolem půlnoci promočení a zmrzlí. Naštěstí pokoj vypadal jak turecke lázně, topení rožhavené do ruda, takže jsme nakonec ještě museli otvírat okno. Což byla legrace, protože meluzíni zpívají už asi ve 4 ráno.
Druhý den jsme šli na obhlídku Istambulu ve dne. První byl na řadě Egyptský trh s kořením a dobrůtkami. Škoda, že jsme byli po snídani, žádnou jsem si nekoupila. Za budovou trhu, kde se rozkládal trh pro místní jsme si dali čaj. Pak jsme pokračovali do mešity na břehu řeky a podařil se mi hrdinský čin. Žluťák překonal svůj náboženský odpor a šel se podívat dovnitř. Od té doby mešity může. Po mešitě jsme šli k mostu co jsou v něm restaurace a na druhý břeh. Přes rybí trh směr věž, kterou jsme si včera vyhlídli. Byla to paráda, páč se na ní za 10 lir dalo vylézt, tak jsme si prohlédli město z ptačí perspektivy. Pak zpět na náš břeh a na Grand bazar - popovezli jsme se tramvajkou. Na bazaru jsme si dali jídlo, koupili si košilku bo byla zima a pokochali se. Ztratili se. Viděli Sulejmánovu mešitu, ztratili jsme se a pak jsme se uličkami vymotali ven. Původně jsme měli ještě v úmyslu navštvit palác, ale už se stmívalo a zavírali. Takže jsme došli k hotelu, dali si před ním večeři a večer se u televize učili turecká čísla z jejich loterie. Ještě několikrát se nám hodili. Už je bohužel ale neumím.
Třetí den jsme se ráno nasnídali a jeli metro-tramvají na letiště. Tentokrát na Ataturka, tedy na letiště více využívané a blíž k centru. Po zkušennosti s lokálními letadly v Indii jsme se tolikrát na všechno zeptali, že si museli myslet, že jsme mentálně postižení. Kontrolovali nám mimochodem kufr již když se přicházelo tunelem z metra na letiště, což bylo divné. Nelíbil se jim Žluťákův nůž, ale dali mu ho do obálky a zapečetili. Nástup do letadla byl bez problémů. Za to v letadle jsme poprvé zažili co je to traffic jam. Letadla byla naštosovaná za sebou a stála frontu. Do toho přistávalo jedno letadlo za druhým. Každou vetřinu buď něco přistávalo nebo odlítalo. Úžasná organizace. Nakonec jsme se dostali do vzduchu ve chvíli, kdy jsme podle letového řádu už měli přistávat v Izmiru. Inu Turecko.