Strach čtvrtý - ŽEBRÁCI aneb Indové jsou děsně mílí a přátelští lidé jen kdyby jich nebyla miliarda
Když jsem četla, jak se všichni zmiňují o tom, že jeden z nejnepříjemněších aspektů Indie, jsou všudypřítomní, děsně otravní žebráci nebo prodejci zázraků na počkání, děsila jsem se. Vybavil se mi dodnes ještě nepříjemný zážitek z Tunisu, kdy mě obchodníci na bazaru několikrát drsně zátáhly do obchodu a v lepším případě po mě chtěli, abych si něco koupila a prostě mě fyzicky drželi a nepustili.
Po historkách, jak lidé museli vzít hrst mincí nebo bombónů a hodit je za sebe a běžet pryč, aby se někam dostali, jsem získala pocit, že to bude ještě mnohem horší a říkla jsem si, že se na celou Indii asi vykašlu.
Naštěstí jsme odejeli a já zjistila, že jsou Indové strašně milí. Je pravda, že lžou kudy chodí. Je to spíš taková hra o tom, kdo vymyslí nejlepší historku nikoliv o tom, co je blíž k pravdě. Může to být frustrující ve chvíli, kdy se potřebujete dozvědět nějakou relevantní informaci, proto se rychle naučíte si každou informaci 5x ověřit. On vám pak selský rozum řekne, co je pravda. Zároveň musíte vědět koho se zeptat, kdo na případné lži nebude mít zájem. No a taky kdo umí anglicky, že. Přecejen 40% lidí v Indii je negramotných, takže angličtina je pro ně legrační zvuk. Není ale vyjímkou, že když vás vidí někdo ze střední třídy okamžitě se k vám hlásí a chce vám pomoct. Jen tak ne za peníze.
Vůbec mě překvapilo kolik lidí se s vám baví jen tak. Indové jsou cizinci fascinováni. Sice dobře vědí svoje, a sice že oni jsou lepší než my, ale všechno co turista dělá, je zajímavé. Je třeba si tedy zvyknout, že jste stále středem pozornosti a že na vás všichni pořád civí. Je to zřejmě národní sport. A civí z hodně velké blízkosti. 10 cm je tak optimální. Pokud má holka na sobě evropské oblečení cíví o něco víc, ale i kdyby ne, vždycky se něco najde něco na co se dá civět. Zároveň cokoliv, co turistá dělá, je také legrační. Takže není vyjímkou, že se zastavíte, že si něco prohlédnete, neřku-li vyfotíte, a vidí vás člověk. Začna na vás civět. Po chvíli přijde pár lidí se podívat, na co ten první civí. Začnou se nadšeně bavit, ukazovat si na vás, přibližovat se, civět z větší blízkosti, halekat na známé, ať se jdou také podívat, a než si vyfotíte nějakou věc, máte kolem sebe 30 Indů, kteří se na vás smějí. Ty odvážnějíš na vás sahají (jak Xixao, když potkal láhev od coca coly), ještě odvážnější šahají na vlasy bloďatému osazenstvu naší skupiny a jeden pronese "HELOU". Pak začnou natahovat ruce, že se jako všichni pozdravíme. Pak chtějí všichni vyfotit a kouknout se, jak jim to na fotce sluší. Když to celé s nimi absolvujete vidíte, nejšťastnějíš lidi na světě. Když je ignorujete, zkoušejí na vás volat a mávat a pak se pomalu rozejdou, nebo pokud je to frekventovanější turistické místo koukají, kde se zase něco zajímavého děje. Žádné tahání za ruce, pokud nejde o žebráky.
Roztomilé jsou skupinky dětí, které běží s vámi a volají "helou" a pak postrkují evidentně bossa skupiny k vám a ten ustrašeně natáhne ruku a když mu jí podáte, nese jí jako svátost před celou partou - asi se už nikdy neumyje :). Máme vyfocených snad 300 Indů a podali jsme si ruku se spoustou. Každému v rámci možností odpovídáte taky "Hello" a usmějete se a ze začátku odpovídáte, že jste z Evropy. Ale dokážete to zhruba 1 den. Pak stačí, abyste potřebovali někam dojít, něco najít a z roztomilých skupinech jsou pro vás otrapové a říkáte jim, že bydlíte v prdeli a že se jmenujete Božetěcha a podobně. Indy ale nepříjemný hlas nerozhází, když vidí, že vás něco rozčílilo, tak se vám smějí. A když jim řeknete nějaké těžké slovo, i tak s úsměvem za vámi volají "perdel, perdel, very nice city". Což vás dostane a nemůžete se na ně dlouho mračit. Ostatně, teď jak na to vzpomínám si říkám, že je v Čechách na ulici dost nuda.
Když potkáte žebráky, tak je to jiné. Partičky žebrajících dětí se totiž nebojí, nepostrkují se, kdo k vám půjde něco říct. Prostě je najednou máte kolem sebe. Visí vám za ruce za nohy, za tričko - je to stádo malých opiček. A okamžitě vyžadují - pen-čoklit-ten rupí. Vlastně to byla otázka instinktu, prostě je schodit a jít dál. Ne že by se člověk cítil nějak výborně, že schodí 5ti letou holčičku na zem, ale co už člověk nadělá. Celou Indii stejně nenakrmí. A já mám asi instinkt z Prahy před žebrákem nevytahovat peníze. Takže pokud jsme chtěli někomu něco dát, měli jsme peníze oděleně někde v kapse. Většinou se ale žebráci vyskytovali v místech, kde se dali čekat. Buď hodně blízko jejich slamu - u autobusových nádraží. Nebo skupiny u památek nebo nádražní obyvatelé. Stačilo vyjít z jejich revíru a byl pokoj.
Prodavači zázraků jsou již vyšší level. Nejsou to žebráci. Bylo milé, že narozdíl od Tunisanů na mě fyziky nešahali, kromě podání ruky. Nikam mě násilím netahali. Jen se snažili mě přesvědčit. Špatně se rozeznávají od těch lidí, co si chtějí jen popovídat, ale brzy poznáte o co jim jde. Ale stačilo jim říct párkrát NE (v češtině je to účinější než v angličtině) a chvíli (v rámci minut) je ignorovat a zaměřili se na někoho jiného. Takže jsem si z toho nakonec odvezla jen to pozitivní. Když měl člověk čas a náladu, tak si je posclechl, nechal si ukázat co nabízejí. A nakonec dobrou historku odměnil koupí, špatnou tím, že odejde. A už jsem zase na začátku. Je to hra o nejlepší historku. Možná Indové ani vlastně nelžou. Možná to jenom vidí trochu jinak :).